"CQ WW DX, CW 2005 očima těch, co nevítězí, aneb celý svět na KV jako na dlani s jednoduchými telegrafními transceivery."


Celý článek z úvodní strany..


 
Je hodina po půlnoci a podle kalendáře začal jeden z největších závodů, svátek všech telegrafních závodníků na KV, CQ WW DX, CW 2005.
   V malé zapadlé vísce na severu Čech, jejíž jméno by v Japonsku či v Brazílii jen ztěží vyslovili a jejíž polohu by určili zřejmě jen díky prefixu, usedám k zařízení na 40m. Připojuji velmi skromnou anténu v podání invertovaného V se středem v 6m na střeše domku. Střižena je do pásma, ale svod je obyčejný RG-59 za pár korun. Jsem naladěn na 7030 kHz… Počasí v těchto končinách je mrazivé a nepříjemné. Obyvatelé malé vesnice Gaj mají na zimu již dávno vše pečlivě připraveno. Většina obyvatel má o víkendu jiné starosti, ale najdou se i tací, kteří pobíhali po okolí s dráty, kabely a různým podivným nářadím. Skupinka malých školáků s beranicemi naraženými až v čele s posměšky pobíhá kolem domků a chat. Mezi pohozenými kanystry a několika automobily se prohání psi a na rozdíl od ostatních, kteří se scházejí na pravidelné večerní posezení, se jeden podivín uzavírá do svého "království", aby se po následujících 48 hodin z jeho domku na kraji vesnice ozývalo pípání a chrčení, cvakání a jiné podivné zvuky. RA9T..zde pracuje s EU. Hned o několik stovek Hz níže teplota klesá…chlad a studený vítr se vtírá podél okenic a rámů. Na farmě již v tuto dobu není ani živáčka. Jen jeden blázen se vrátil s kusem chleba, špekem a "náplně do topení", aby za svitu měsíce v prochladlé místnosti proseděl u několika podivných bedýnek mnoho hodin. UA0T.. je zde na kmitočtu obležen volajícími stanicemi. V těchto končinách nenarazíte na živou duši. V týdnu se tu vystřídají několikrát odběratelé, ale i to je zde událost. V několika malých a polorozpadlých boudách už nikdo dávno nebydlí a těch několik ostatních co tu vydrželi? Ti se sestěhovali do malého houfu několika zděných domků ohromnými oplocenými lány kolem dokola kam se jen podíváte…Začal padat sníh a teplota klesá. Posledních několik domků sousední farmy zhaslo světlo.
     
    Sahám po tlačítku ovládající PIC procesor mého přijímače a přepínám na spodní postranní pásmo. Těch několik set Hz níže mne přináší příjemné osvěžení. Teplý vánek a závan stále ještě kvetoucích keřů. Slaměné klobouky, bílé stolky nočních barů a podniků a dlouho do rána otevřené hudební kluby na pobřeží dávají odpočinout starostem a strastem mnoha turistů. Ne každý však v tuto noční dobu posedává u sklenky vína a pozoruje příboj…skupinka nadšenců EA8E.. obléhá běloskvoucí bungalov  a ze všech oken a dveří vedou množství kabelů, drátů, spojek, šňůr a lan. Ani v brzkých ranních hodinách nedají pokoj a v době, kdy již ulehli i ti nejvytrvalejší tanečníci, jsou tito mládenci čilí a neúnavně vysedávají i počítačů, krabiček a knoflíků a mačkají a mačkají.
    
    Trochu jsem se zasnil, podlehl vidině šumějícího příboje a zvuku opojné hudby ostrova a proto jsem si ani nevšiml, že hodina pokročila. Za několik desítek minut začne svítat… mačkám proto tlačítko a vracím se na původní kmitočet 7030kHz. Situace se zde velmi změnila. Na kmitočtu volá velký houf stanic z EU. Pečlivě přebírám jednotlivé značky a signály, které přicházejí ve stejný okamžik, abych nakonec vylovil z chumlu stále volajících ten pravý…písek, slunce, prach a sucho se mi lepí na jazyk. Po ulicích posedávající snědí starci v sombrérech, před obchodem se rozprostírá květena několika obrovských kaktusů. Stará americká auta, která již měla doslouženo před desetiletím se tu prohánějí po ulicích a na každém kroku narazíte na děti, kterých tu po ulicích pobíhá nepočítaně. Přejdete přes ulici a proti Vám vyčnívá na rohu omšelého činžovního domu malý příhradový stožárek. Z něho lze vytušit napínací lanko od několika sloperů na spodní KV pásma. Normálně byste mohli zkusit zabouchat na dveře a možná byste mohli jít na návštěvu. Dnes však ale nebudeme rušit. Hostitel CO4G..je zaneprázdněn. Sedí jako několik předchozích hrdinů u přístrojů, v ruce svírá podivnou věc s pákama a jeho domem se rozlévá kromě dusného vzduchu také směs pískání, hvizdů a šumu.

    Na kraji všech těch volajících evropských fanatiků se po chvilce zaposlouchám do brilantních telegrafních značek…v tuto roční dobu je zde jako v celém okrese předvánoční blázinec. Obchodní domy se předhánějí v nabídkách a tak se prodejní doby prodlužují a prodlužují, až nakonec již prodloužit více nejdou, protože personál už vůbec nechodí domu. Všude je plno vánočních světel a přes pozdní večerní hodinu je v ulicích živo. Nad městem krouží pohotovostní hlídka místního policejního departmentu. Ve všech dosavadních pohledech do oken se jim naskytl tentýž pohled. Rodina, gauč, TV ve které místní Rangers svádějí tvrdý boj o místo v tabulce a přízeň diváků. Jeden pohled do okna byl však jiný. Zachmuřelý výraz soustředěného čtyřicátníka s rukou na bedýnce s mnoha knoflíky na stole a na poličce nad ním mnoho přístrojů, osvětlených ručiček měřidel, přepínačů a kabelů. To K2M.. zpracovává nastalý pile-up Evropanů při jejich východu slunce. Zatímco pečlivě vybírá volající a precizně odpovídá na všechna volání, do blízkého parku se vydává sousedka se svým psíkem. Je frišno, ale z nedalekého náměstí je slyšet rolničky a všude vládne městská, ale vánoční nálada.

    Světla přibývá a tak vypínám krabičku velikosti cigaret a připojuji druhou anténu k aluminiové skřínce ve velikosti QSL lístku. Je to jen několik metrů nad zemí visící dvojice sloperů na pásma 20/15m. Připojuji sluchátka, zapínám malý transceiver na 20m a pomalu otáčím knoflíkem ladění…slunce pálí, na nebi ani mráček a všude kolem se ozývá křik dětí, turistů a opalujících se relaxujících lidiček. Písek nalepený na lýtkách mladých dívek, které postávají u baru na pláži, surfařská prkna opřená o slunečníky a nad tím vším bdí ostražité oko pobřežní hlídky. Zpěněné mořské vlny narážejí do přistaveného člunu a ztěžují tak nástup dvěma rodinám, které si chtějí udělat v tom horkém pozdním odpoledni ještě jednu krátkou vyjížďku po pobřeží. Když popojdete kousek dál, narazíte na souvislou řadu malých, nízkých leč rozlehlých domků. Každý je vybaven nutnou klimatizací a nechybí ani rybářské náčiní. U jednoho domku na konci řady byste se ale spletli. To co je po celé předzahrádce i po cestě po pláži k moři nejsou ani pruty, ani rybářské náčiní. Jsou to radiály vedoucí do slané mořské vody a to podivné před domkem na malé zahrádce jsou dva teleskopické stožárky se směrovkami. Domek patří VK2A.. a ten má teď hlavu plnou telegrafních značek, které jako perličky vyskakují ze šumějícího, jakoby neochotně se probouzejícího pásma a věší se na nitku, aby vytvořily náhrdelník plný dálkami provoněných šperků. Zatímco majitel domku je zaneprázdněn, venku se šeří a slunce halí stále ještě rozpálený písek pláží do rudé záře paprsků zapadající ohnivé koule na obzoru. Všechno utichá, pláže osiřely, poslední čistící vozík odjíždí po vykonané práci a pláže hostí jen nikdy nekončící příboj. S mořskými vlnami lemovanými jako krajkami od pěny se ruku v ruce prolínají kudrlinky vln radiových.

    Pootočím knoflíkem potichu, abych nerušil ten klid…možná mě to trochu uspalo, možná jsem se jen hluboce oddal představám a tak jsem se ocitl trochu v jiné "pohádce". Křišťálové paláce slovutných firem, dlouhé bulváry s dlouhými prapory v červenobílých barvách. Lidé spěchají. Každý někam spěchá. Jeden spěchá na kole, druhý na mopedu, třetí přebíhá přes širokou třídu s mobilním telefonem v ruce. Nasednete-li do rychlovlaku (i ten spěchá, aby nezdržoval ostatní) jste za pár desítek minut z toho betonového a skleněného divadla venku. Míjíte několik malých vesniček a v dálce spatříte symbol. Je vysoký, pokrytý sněhem i v době, kdy jinde v okolí sníh nemají a když jej někomu ukážete na fotografii, řekne Vám určitě jak se jmenuje. Všechny prezidenty své země byste dohromady možná nedali, ale Fujiyamu poznáte i Vy. Když kvetou sakury, nebo když vrcholky okolních stromů zalévá slunce, naskýtá se pro JA7… kouzelný pohled z jeho jižního okna. Dnes ale prší, kapky klopotají na střechu a vůně rýžového vína se mísí s horkou rybí polévkou. Paní domu se stará o chod celé domácnosti s vzorovou pečlivostí a tak náš telegrafista nemá krom evropského chumlu východních stanic žádnou jinou starost. Na návštěvu jsme přišli právě včas, ale nechci rušit a tak pohnu trochu doprava laděním.
   
    O několik kHz dál se mísí několik stanic na jednom kmitočtu a vypadá to spíše jako když orchestr teprve ladí. Koukám na hodinky a překvapeně odpočítávám posledních pár minut k jedenácté. Vytahuji tedy ze šuplíku stříbrnou krabičku, která svým tvarem připomíná ruční tranzistoráky bývalé firmy Lafayette nebo jedny z prvních občanských radiostanic u nás, ale menší. Reproduktor, baterie, všechno je uvnitř a tak připojím jen anténu a zapínám svůj ruční transceiver na 15m. Ani jsem nestačil sáhnout na knoflík ladění a z reproduktoru se line podmanivá hudba jihu. Všude je kolem spousta ovoce po stolech, sangria v karafách a svěží vánek pročísl jinak stále teplou polední siestu. Po pobřeží se procházejí v dálce manželské páry se šátky na hlavách a v přístavech si námořníci vyměňují sítě, rybářské náčiní a zásoby vody. Nejsou všichni jen rybáři. Například tenhle má na jachtě rybářský prut spíše pro frajeřinu před dámskou společností, kterou hostí na své zářivě bílé jachtě. Odpočívá, neb zřejmě již má vyděláno. Při procházce až na samý konec pobřeží narazíte na dvě nedostavěné budovy. Jsou tak trochu stranou a normálně sem lidi moc nechodí. Kromě skalistých vstupů do moře zde není nic k vidění. Vlastně jak pro koho. Oko zasvěceného zde nepřehlédne soustavu stožárků, napínacích lan, směrových antén, vertikálů a ostatních důležitých propriet, nutných k výhře v telegrafním světovém závodě. Tohle je v podání H2..
Přepnul jsem na panelu rozsah 15m pásma ve snaze trochu se ochladit, protože i tady bylo přeci jen dost horko. Moc jsem si ale nepomohl…slunce tu rozpálilo ještě více písečné silnice a kameny na chodnících jsou rozpadlé suchem a dlouho trvající vysokou teplotou. V ulicích města je relativné klid. Je to ale jen zdání a napjatou atmosféru stvrzují zaparkované armádní terénní vozy před nízkou budovou. Plochá střecha budovy je obsazena vojenskou hlídkou. Po ulici se nikdo volně neprochází a jen občas je možné zahlédnout tmavou tvář domorodého obyvatele. Dvě starší ženy přenášejí přes ulici staré oprýskané kýble plné vody a v prachu kolem nich přejelo armádní auto. Před jediným otevřeným obchodem posedávají na zemi starší muži. Nad silnicí se třepotá horký vzduch a z dálky se ozývá tlukot s místního autoservisu. Na konci města je v místní kolonii několik nově opravených domů. Opravené má v tomto koutě světa jinou váhu a tak nad okny svítí dva fleky nové bílé omítky, dveře jdou nyní zamykat a ve všech oknech jsou sítě. Na rozdíl od všech dalších v domě jsou v horním podlaží v každé místnosti ventilátory. Ulicí se valí oblak dýmu od kol přijíždějícího terénního vozu. Z protějších oken zvědavě pokukuje několik místních usedlíků. Ze zaparkovaného vozu vystupuje poslední člen týmu 7X0…a doplňuje tak skupinu o telegrafistu pro pásmo 40m. I jeho oblečení brzy zaniká v oblaku prachu a dostává místní šedivo-žlutou pískovou barvu. Všem teče pot po skráních a místností se ozývají hlášky z dx clusteru.Před vchodem se usadila vojenská hlídka v terénním voze, nezbytná součást této výpravy.
 Tohle vedro už je na mne opravdu moc a tak otáčím knoflíkem na transceiveru dále. Odpolední hodina spolu s malým občerstvením na sebe nenechala dlouho čekat. Jen kousek vedle se mi podařilo ukrýt do hustšího porostu…některé části jsou vykácené, některé jsou částečně vytěžené. Směrem ke středu ostrova se musí do kopce. Naštěstí tu není takový hic a tak to ještě jde. Druhá část kopce je ale holá a připomíná spíše navezenou haldu v Příbrami. Ze všech stran je to do vnitrozemí jen do kopce. To jsme si zase vybrali. Na vrcholu nás ale čeká překvapení. Jeden obrovský, mohutný stožár. Rozhlasové společnosti se tu musí předhánět o pronájem svých zařízení. Poloha i podnebí dává ostrovu ideální podmínky nejen pro šíření radiového signálu. Bydlet bych tu asi dlouhodobě nechtěl, snad až budu chtít, aby mě nenašel ani berní úřad. Malé vojenské letiště, dvě správní budovy a tankovací zařízení pro malá a střední letadla. Nic víc tu nenajdete. Mezi obrovskými anténními systémy pro rozhlasové vysílání se jako drobeček mezi obry ukrývá několik drátových kotev od dvou směrových antén na KV. Drátové antény jsou v porovnání s obrovskou věží jen nepatrnou částí v kolosu železa, drátů, izolátorů. To je království ZD7…
Padá tma. Venku se ochlazuje a začíná sněžit. Vypínám 15m a vracím se zpět na 20m. Můj mini transceiver opět ožívá a já sahám po knoflíku. V tom na mě někdo zdálky volá…jeho hlas je roztřesený, jakoby vystřeluje do tiše šumícího pozadí. "…haló pane, tady nemůžete stát, tady musí být stále volný prostor!" Otáčím se a v roztřeseném hlase poznávám uniformu strážníka. Za nárameníkem má pověšený mikrofon, za opaskem Motorolu, černé brýle a v očích přísný výraz. Cítím chlad. Fouká ostrý studený vítr od moře. V paprscích slunce ještě zahlédnu vycházející slunce, když v tom mi ten úchvatný pohled skrze dlouhou řadu palem podél čtyřproudé silnice přeruší příjezd dvou mikrobusů a dvou limuzín. Vyskakuje ochranka v černých oblecích a naditými kapsami a černými brýlemi. Následuje řidič. Otevírá dveře první z nich a vystupuje blondýna ve šatech jak do tanečních. Všudypřítomní novináři spouští záplavu blesků fotoaparátů. Odkud já ji jen znám. Prochází po koberci do hotelu a během pár minut je po všem. Všichni se rozcházejí, limuzíny odjíždějí. Procházím se podél hlavní třídy, abych na jejím konci objevil pohádkové vstupní brány k vilám a rodinným domům. Již na první pohled je ale měřítko pro rodinný dům poněkud odlišné. Pokud byste chtěli dojít pěšky od vstupní brány až k vlastnímu domu, museli byste si přivstat, abyste stihli oběd. Paprsky ranního slunce pronikají skrze listy palmových alejí, bílý štěrk na cestě je lemován pískovcovými skulpturami. Fontána uprostřed nesmí chybět v žádné takové zahradě. Přešel jsem kolem vchodu. Za mými zády projíždí majestátně béžový roadster. Paní domu jede zřejmě na ranní nákupy. Přešel jsem na druhou stranu bulváru a procházím kolem palmové aleje. Slunce již úplně vyšlo a celá pláž je pokryta zlatým světlem ostré nízko položené záře. Při pohledu podél osvětlené části je v dálce vidět záblesk slunce odrážejícího se od otáčející se antény na jednom ze stožárů W6C.. evropský pile-up roste. Na zahradě jeho vily jsou rozestaveny plastové židle a stolek směrem k východu slunce a na moře. Slyšet ho není, je to moc daleko, ale pohled na zvětšující se tečky blížících se výletních lodí je spolu s pohledem na postupně se rozlévající se světlo na střechách je jako léčivý pramen na pocuchané nervy.
Beru do ruky známou krabičku velikosti cigaret a připojuji anténu na 40m. Zapínám mini transceiver. Při poslechu mě zamrazilo až pod košilí. Krajina je v těchto končinách opravdu nehostinná. Kam se podíváte jsou jen dlouhé kilometry sněhu a ledu. Poslední letiště pro malá dopravní letadla je odsud vzdáleno sto kilometrů, dále už musíte jen dobře vybaveným terénním vozem a po dalších pár desítkách kilometrů jen sněžným skútrem. My budeme cestovat stylově. Psí spřežení čítá deset krasavců plemene Husky. Šlechtí se a chovají od dávných dob k tahu. Po dvou hodinách cesty zastavujeme uprostřed planiny. Oko nezasvěcence vidí jen kilometry zasněžených plání na všechny strany. Naskýtá se až skličující pohled na nezkrotnou přírodní scenérii, kde je člověk jen nepatrné zrnko v obrovském systému. My však zastavujeme, abychom ve správném místě najeli se saněmi na zamrzlé jezero Inari. Další naše cesta vede přes jezero. Na druhé straně nás čeká obraz dětem známý z pohádek. Z dálky se blížíme k dvěma řadám dřevěných pochodní, které nám značí příjezdovou cestu. Vyrábí se z do kříže naříznutých polen, které se trochu vydlabou a uvnitř zapálí. Takto vydrží po celou noc bez obsluhy. Na konci této příjezdové cesty zatlučeme kůl a k němu přivážeme naší psí smečku. Pár metrů podél na nás čeká již rozhořelý oheň. Ve sněhu vyhloubená jáma, trochu podkladu z mokrého dřeva a na něm užitkový oheň. Tma je v této části opravdu jiná, než na kterou jsme zvyklí a tak jsme snadno přehlédli, že jen pár desítek metrů od nás je nízký, ale rozlehlý celodřevěný srub. Tady na Laplandu mu říkají cabin. Přijímáme pozvání a vstupujeme do království dálkového příjmu na dlouhých, středních a krátkých vlnách. Podává se losos, čerstvá zelenina, domácí placky a nezbytná Finlandia. Nepřeberné množství zařízení je připojeno na desítky přijímacích antén Beverage a mnoha dalších typů antén. To vše je dílem OH9L.. a nyní je obležen na 40m volajícími stanicemi. Až při ranním úsvitu můžeme rozeznat krajinu kolem nás. Na východní straně je v dálce vidět řada asi pěti keřů, na jižní pak sráz a sněhová závěj. Ostatní je jen sněhobílá nádhera tající dech. Vycházím ven, teplota se pohybuje kolem -30C. Rozhlížím se kolem sebe a nemám slov k té nádheře. Už od našeho příjezdu večer nemohu přijít na to, co je na této části světa tak zvláštního. Po několika minutách mi to došlo. Ticho. Absolutní ticho. Ticho, které nekoupíte v žádném supermarketu a které budete v jiných částech světa jen těžko hledat. Ticho, které si matka příroda schovala a šetří na horší časy. Na časy, až ticho už ve světě nebude k mání…a tak si vychutnávám těch pár minut ticha.
Z rozjímání mne vytrhne zahlcený přijímač bouřícího signálu OK4... Závodní tým z Loun jede jen 13km od mého QTH a tak toho má přijímač plné zuby. Jsem zase doma mezi svými. Vypínám zařízení a jdu postavit vodu na kávu. Jsem po tom celodenním cestování unavený až běda…
A jaké jsem to měl prostředky, se kterými jsem stačil za tak krátkou dobu procestovat celý svět? Stavebnici telegrafního mini-transceiveru RockMite na 40m, stavebnici telegrafní transceiveru SW+ pro 20m (obojí SmallWonderLabs) a ruční CW/SSB transceiver MIZUHO MX-21S pro 15m.

TCVR Rockmite

Zaujalo Vás cestování a okouzlily exotické dálky ? Zkuste to taky…stačí Vám k tomu opravdu jen málo! 

 

73!
Petr OK1RP

Aktualizováno: 18.01.2006

kontakt: radio(zavináč)qrp.cz